Déšť - mimo HP svět

15. listopadu 2011 v 15:07 | Teríík |  Jednorázovky
Tohle jsem napsala na TT, když bylo téma "Déšť". Mam to na svym osobnim blogu, ale dám to i sem, abyste si nemysleli, že jsem na vás zapomněla. To v žádnym případě. :)
Začátek je trošku upravenej, aby to dávalo smysl.

Upozornění: psychologiské, smrt

P.S.: Sebevražedný sklony opravdu nemam. ;)
P.P.S.: Pokud budete mít zájem o nějakou takovouhle povídku, tsačí říct. :) Nebráním se, stačí napsat do komentářů téma. ;)


Hledím do dálky a pozoruji padající kapky. Mají krátký život, kratší než já. Některé najdou pokračování v nějaké řece, nějaké ho ukončí dopadem na mne.
Déšť. To jednoduché slovíčko mi rezonuje v hlavě jako ozvěna.
Co je to déšť? Pár kapek vody? Ne, pro mě znamená hodně. Uklidnění, ale i nabití nové energie.
Miluju i nesnáším těch pár kapek vody, které si jen tak bez rozmyslu padají z nebe.
Zakázala bych ho za to, jak mi ničí život, povolila bych ho za to, jak mi naplňuje prázdnotu v srdci.
Několik kapek dopadá na prázdnou, tvrdou zem. Pár kapek dopadá na mou hlavu. Na mé chladné a napřístupné tváři se mihne náznak úsměvu. Náznak se přemění na úsměv a nikdo neví proč. Otvírám ústa a začínám se smát jako šílená. Co si o mě pomyslí? Nevím, je mi to jedno.
Déšť mě naplňuje, ničí, konejší, bouří. Uklidňuji své myšlenky a na mé tváři se usídlí opět můj nepřístupný výraz.
Oblečení mám mokré, ale je mi to jedno. Budu nemocná, pomyslím si. No a co? Ozve se mi v hlavě hlásek. Zamyslím se, kdy jsem se naposledy takhle smála? Hodně dávno, odpovím si sama.
Připadám si jako šílenec, který utekl z blázince. Připadám si jako vězeň, kterého právě pustili a on si užívá volnosti. Připadám si jako pták, můžu jít, kam se mi zachce. Nikdo mne nekontroluje.
Opět se mi na tváři usídlí malý úsměv. Tentokrát se nebudu smát, pouze usmívat. Svět je tak krásný, nemilosrdný.
Natáhnu ruku a nechám na ní spadnout několik kapek vody. Přiblížím dlaň k očím a se zájmem si prohlížím dvě stékající kapky, dokud se neztratily pod rukávem košile.
Přelezu zábradlí a podívám se dolů. Po tváři mi stékájí dešťové kapky a já jsem zcela rozhodnuta. Zvedám mobilní telefon, vytočím číslo a počkám, až se ozve hlasová schránka.
Měla jsem vás ráda.
Čtyři slova, která vystihla vše, co jsem chtěla. Pokládám hovor, pak i mobilní telefon na zem.
Znovu se dívám dolů a usměji se. Tady a teď vše skončí mé trápení. Zahledím se do dálky a dovolím si chvíli pozorovat padající kapky. Tak jako budu padat za chvíli i já.
Nadechnu se a odrazím se. Už to nejde vrátit, jsem pták bez křídel, jsem dešťová kapka.
Padám, ležím na zemi a vydechnu bolestí, poslední výdech a prázdno. Možná jsem slyšela brždění auta a vyděšený výkřik. Možná jsem si to jenom vymyslela.
Krev vytéká z rozbité hlavy a mísí ses vodou, která spadla odnikud.
Tma. Ne, tma ne. Černota, sžírající černota. No a co? Tady už nejsou starosti, pomyslím si a na mé tváři se usídlí první a poslední úsměv v mém posmrtném životě.
Miluju déšť, pomyslím si a má tvář zkamení už navždy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama